Policie v zahraničí v praxi

Je doba dovolených a statistíce obyvatel ČR se stěhuje za mořem do Chorvatska. Je sice prima, že až do Chovatska se jede bez pasu (ostatně i s tím pasem to nebyla zas taková komplikace), nicméně každý stát má na silnici řadu svých nařízení a regulací podobně jako v ČR. Některé z nich (popř. většinu z nich) lze chápat jako nesmyslné, ale tím se v tomto článku zabývat nechci. V rámci časté návštěvy okolních států jsem měl možnost se setkat se silničními kontrolami a mohu tak porovnat přístup českých a zahraničních dopravních policistů.

Čeští policisté jsou extrém. Jejich jediný důraz je vybrat pokutu za každou blbost bez ohledu na reálnou nebezpečnost přestupku. V ČR v tom ale „umíme chodit“, víme, že existuje institut správního řízení, víme jak v něm postupovat a víme, že si policista nemůže dělat co chce a bezmezně nás šikanovat, i když si to někteří lidé nechávají líbit. Všiml jsem si, že čeští policisté rádi zastavují německé řidiče a i když znalost cizího jazyka u českých dopravních policistů je tristní, vědí, že to je nejsnadnější oběť, o které mohou vybrat nějaké to ojro a naplnit tak dříve kvótu pokut stanovenou nadřízenými a jít si sednout k nějaké pumpě. Na Václavském náměstí, kde si městská policie zřídila „mobilní stálé“ pracoviště v podobě jedné dodávky s kamerou namířenou na nedávno zřízený zákaz vjezdu jsem před týdnem viděl, jak zastavili německého řidiče, jednali s ním naprosto nevybíravě, mluvili s ním převážně česky a vyinkasovali pokutu. Řidič poslušně poděkoval a odjel. Je pravda, že spáchal přestupek, nicméně např. na Václavském náměstí je zákaz vjezdu pro auta naprostá zbytečnost. Stejně se tam prohání jedno auto s měsťáky za druhým, popř. odtahovky. Není výjimkou, že řidič odtahovky prostě odstaví auto uprostřed silnice a jde prohodit pár slov se svými kamarády z městské policie. Když jsem to jednou zahlédl, tak jsem při tom zjistil, že v té dodávce sedí těch měsťáků někdy i 5. Sedí tam a čumí. Neefektivita městské i státní policie evidentně nezná mezí. Pravdou je, že jsem se nesetkal s tím, že by si český dopravní policista řekl o úplatek. Asi je agentů provokaterů z GIBS na silnici hodně a policisté nechtějí riskovat. Je také pravděpodobné, že jsou policisté motivováni jinak – navázáním osobního ohodnocení na počet vybraných pokut, příslib povýšení, nebo naopak vyhazovem, pokud pokut nevyberou dost. Těžko říct.

Když jsme u toho Německa. V době afér, kdy se na idnesech apod. psalo, že němečtí policisté za hranicemi šikanují české řidiče, jsem byl při namátkové kontrole policisty také zastaven. Jejich jednání je naprosto korektní. Nekonalo se žádné močení do skleniček za účelem testu na drogy ani jiné ponižování, které jsem se dočetl v médiích. Jednají s řidičem naprosto normálně. Českého řidiče zvyklého jednat se zamindrákovanými českými dopravními policisty, kteří rádi jednají arogantně, to až překvapí.

Před pár lety mě zastavila policie v Budapešti. Byla asi jedna hodina ráno a měl jsem za sebou dlouhou cestu z Prahy. Moje rychlost byla určitě pod 50km/hod v rámci zachování celistvosti mého podvozku auta. Chvíli jsem přemýšlel, jestli v Budapešti před mým příjezdem neproběhla nějaká blesková válka, protože stav silnice byl neuvěřitelný. Zastavili mě policisté v policejní Škoda Octavia a z ní vylezl mladík, od pohledu pod 20 let, jehož uniforma vypadala jako tepláková souprava. Anglicky z něj toho moc nevylezlo. Pochopil jsem asi toto „speed limit … 200 EUR … pay now“. Došlo mi, že chce 200 EUR za nic. Asi viděl zahraniční auto „ze západu“, jehož stáří bylo nižší než průměrný věk místních aut (tedy mladší než 30 let). Policista vypadal neoblomně, diskuse o tom, co jsem vlastně spáchal se nekonala. Druhý policista seděl v autě. Došlo mi, že poslal „mladého“ pro úplatek. Neměl jsem u sebe ani euro, tak jsem mu dal 200 Kč, policista celý šťastný odešel a odjeli. Žádný papír, nic. Odjel jsem také. Nechtěl jsem tam být v době, kdy jim dojde, že dostali trochu méně. Toto jednání považuji za ještě větší extrém než v ČR. Otázkou je, jak se policisté chovají k místním řidičům.

O pár dní později jsem projížděl okresníma silnicema v Chorvatsku. Byl únor, nikde nikdo. Auto bičoval studený slaný vítr od moře. Najednou se na silnici zjevil policista v kožené bundě s plácačkou a zastavil mě. Měl u sebe takový radárek, který vypadal , jako by ho pořádil někde ve frcu za pár kun. Pochopil jsem dle jeho slov, že jsem v obci jel 80km/hod. Nicméně obec nelze chápat jako naši českou obec. Jeho pojetím obce byly dvě rozstřílené kůči mezi stromama u silnice. Policista v kožené bundě vypadal jako gestapák. Nechtělo se mi s ním dohadovat. Vyžádal si všechny doklady a vypadlo z něj „pet sto kuna“ (v přepočtu asi 2000 Kč). Poté listoval v pasu a zaujalo ho moje chorvatské jméno. „Damir? Špoljarič?“ řekl překvapeně. Řekl jsem mu, že otec je Chorvat. Doufal jsem, že jeho nacionální smýšlení ho donutí nad přestupkem mávnout rukou stejně jako se to stalo, když v době, kdy jsem hledal doklady, změřil jiného řidiče, který místo zastavení na něj z okénka něco zanadával a jel dál a policista na něj taky zanadával a tím to pro řidiče skončilo :-). Nacionální smýšlení se ale nekonalo „hmm... pet sto kuna“ zopakoval a naznačil mi, že jinak bude problém (naznačení proběhlo gestem, kdy dal zápestí k sobě, aby mi dal najevo, že mě jina sebere nebo co). Problém je, že karty pochopitelně nebral a široko daleko žádný bankomat. Policista s ledovým klidem ukázal kamsi za kopec, že 50km daleko je bankomat a že na mě počká. Pro jistotu si nechal všechny moje doklady u sebe – pas, řidičák i doklady od auta. Už jsem se viděl, jak pojedu pro peníze, zastaví mě jiný policista a já mu nebudu umět vysvětlit, že doklady mi zabavil nějaký jeho kolega kdesi 50km daleko. Po asi hodině a půl jsem se vrátil na místo i s „pet sto“ kunama. Policista tam čekal, doklady vrátil a vyplnil mi i bloček.

Před pár dny jsem se vracel z Rakouska. Všude spousta turistů, mezi kterými nechyběli ani ti sváteční, co řídí jednou za rok, když musí na chvíli vystřídat hlavního řidiče cestou do Chorvatska. Vypadalo to asi tak, že mezi obcemi díky jednomu takovému autu popojížděla dlouhá kolona rychlostí 40km/hod. Největší část těchto blokačních řidičů bohužel tvořily ženy. Ač nepatřím mezi ty, kteří tvrdí, že žena za volant nepatří, tak v tomto případě bylo patrné, že tyto ženy asi přes rok neřídí a jen zaskakují na dlouhé trase. Katastrofa. Konala se tedy řada předjízdění a bohužel se mi podařilo i mírně překročit v obci rychlost. Zastavila mě rakouská policie. Následovalo naprosto pozitivní překvapení „Dobrý den. Policie. Vy jel rychle. Doklady prosím.“. Mluvili na mě česky! Byl jsem překvapen a věděl jsem, že tady pokutě neuteču a byl jsem smířen s tím, že něco asi zaplatím. Navíc jsem v cizím státě na návštěvě, neznám místní zákony a svoje možnosti. Policista se vrátil s doklady a ukázal na datum v zelené kartě, která byla týden prošlá, čehož jsem si předtím nevšiml a dodal „ukazat ještě trojuhelnik, lekarnička a bundu“. Pochopil jsem, že myslí reflexní vestu. Tu jsem v autě v nepořádku v kufru nenašel. V duchu jsem si nadával a věděl jsem, že budu rád, když to bude jen za nějakou mírnější pokutu. Policista následně přišel zpátky k autu a doklady mi vrátil. Ukázal jsem mu ještě v mobilu na webu české kanceláře pojistitelů, že auto je pojištěné, jen jsem si zapomněl vzít novou zelenou kartu. Nechali mě jet s tím, že mám jet pomaleji, protože je velký provoz a mám koupit „bunda“. Podali jsme si ruce, poděkoval jsem a pokračoval jsem v cestě (vestu jsem koupil u nejbližší pumpy a novou zelenou kartu mám v autě už také). Tomu říkám přístup. I kdyby mi tu pokutu dali, tak jejich přístup byl korektní, nezastavili mě bezdůvodně a to že uměli česky považuju za naprosto skvělé.