Se zaujetím jsem si na ihned.cz přečetl blog zastupitele Prahy 7 za Stranu zelených, pana Ondřeje Mirovského, který kritizuje plánovanou výstavbu obchodního centra v ulici Milady Horákové. Nabízí se tady otázka. Do jaké míry mají politici v rámci územně plánovacího procesu omezovat práva soukromých vlastníků pozemků v jejich stavebním záměru?
Článek pana Mirovského začíná slovy: „Vnímám Letenskou pláň jako dokončený urbanistický prostor, který již nepotřebuje ani na svém okraji nové stavby.“ Nechávám stranou pojem „dokončený urbanistický prostor“, neboť nežijeme ve skanzenu a každá obec se stavebně vyvíjí a je to neustálý proces. Více mě ale zajímá ono „nepotřebuje ani na svém okraji nové stavby.“ Prostor opravdu nepotřebuje, je to věc neživá, která potřeby negeneruje. Potřeby vytváří lidé a je na investorovi stavby, zda tyto potřeby (poptávku) vyslyší a postaví pro lidi něco užitečného nebo ne. Někteří zastupitelé však mají bohužel pocit, že se stali odborníky na architekturu a cítí právo diktovat ostatním lidem, co si na svém pozemku mohou postavit. Toto právo samozřejmě z určité části mají a realizují ho v procesu schvalování územního plánu a schvalování případných vyjímek z tohoto plánu (to je již v kompetenci Rady hl. města Prahy).
Akceptuji-li nutnost mít vůbec nějaký územní plán, jehož výhradním účelem je de facto omezování vlastníků pozemků, tak územní plán by měl obsahovat jen ta nejzákladnější omezení stavby tak, aby chránil majitele sousedních pozemků. Dnes územní plán obsahuje řadu parametrů, bez kterých by se obešel, jako například povinný minimální koeficient zeleně nebo zbytečné určování možných staveb, které však nikoho neomezují. Proč se v průmyslové zóně označené v územním plánu jako „nerušící výroba“ nemohou postavit byty? Komu to vadí? Je snad věcí budoucích majitelů těchto bytů, zda si byt v ošklivé lokalitě koupí či nikoliv. Věřím tomu, že poptávku po nemovitostech (byty, kanceláře, obchody, sklady atd.,) generují lidé a že centrální plánování formou územního plánu různými urbanisty jen málokdy koresponduje s reálnou poptávkou a to je navíc umocněno tím, že se územní plán tvoří jednou za mnoho let.
Je potřeba si uvědomit, že pokud je stavba v souladu s územním plánem, tak investora stejně čeká ta pravá „zábava“, jelikož pro povolení stavby musí projít tzv. územním řízením na konkrétní městské části. V této fázi se ke stavbě vyjadřují a kladou otázky a požadavky účastníci řízení (sousedé, provozovatelé blízkých inženýrských sítí apod.), ale i např. ekologové či jiná občanská sdružení, která se mohou ze zákona stát účastníky kteréhokoliv územního řízení. Je to bohužel zdlouhavý a náročný proces, nicméně není v kompetenci obce to nějak výrazně zjednodušit, neboť to vychází ze Zákona o územním plánování a stavebním řádu. Nehrozí tedy, že by zjednodušením územního plánu došlo k výstavbě letišť nebo třeba skladišť jaderného odpadu v centru Prahy, protože stejně stavba prochází v rámci povolování územním řízením. Důležité však je, že proces územního řízení je již věcí úředníků, nikoliv politiků a to je správně.
Na ulici Milady Horákové je krásně vidět, jak to vypadá, když se komunální politik a „urbanista“ bouří proti konkrétní výstavbě, kterou lze považovat za poměrně konzervativní. Tito plánovači a urbanisté jen zřídka kdy řeknou, proč se jim nějaká stavba nelíbí. V tomto případě pan Mirovský píše, že se má kdosi postarat o sousední vilu, která chátrá (ta tam chátrá už teď a nová výstavba s tím nesouvisí) a že bude na Letné docházet k zahušťování výstavby a že je to klidná rezidenční čtvrť (pokud jste někdo v posledních několika desítkách let jel po ulici Milady Horákové, tak víte, že to není pravda). Takže reálný důvod proč se zelenému „urbanistovi“ stavba nelíbí podle všeho neexistuje. Celá tato část ulice Milady Horákové je ošklivá a nová stavba tomu jen prospěje.
Damir Špoljarič je krajským místopředsedou Strany svobodných občanů v Praze.
Blog reaguje na článek: http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-62186570-spartansky-obchodak-na-letne
